17.12.2009 , Petr Bláha
Dobré jazzové hudebníky najdete v každém pražském jazzovém baru, kde budou do úmoru přehrávat klasiky žánru. Ovšem málokdo si troufne na vlastní tvorbu tak, aby si za ní pevně stál. Pražští Duende si troufli a zcela se jim to vyplatilo: jejich deska „New Words In The Dictionary“ je posluchačský skvost.
Známé lidové moudro říká, že tichá voda břehy mele, ale nějak se již zapomíná na vodu hlučnou a hlasitou, která bere všechno okolo. Hlavní protagonista Duende je takovým zvláštním úkazem. Tomislav Zvardoň totiž rozhodně není tichou vodou – hudebníkům je dost dobře znám jako lektor, skladatel a hudební patolog, který nekompromisně rozpitvá a osvětlí jakýkoliv úkaz v muzice. Tak se alespoň zapsal v odborných časopisech. Jenže jeho autorský debut vyšel bez většího povšimnutí. O zaslouženou publicitu se tak uchází až druhý počin nazvaný „New Words In The Dictionary“.
Pozice hlavního protagonisty se neustále převaluje mezi kytaristou a gruzínskou zpěvačkou Ketevan Tughushi, která přináší nezvyklé výrazové prvky do svého výborného zpěvu. Tedy nezvyklé samozřejmě pro našince. Nakolik se nepovažuji za znalce gruzínské tradiční hudby, tak mám pocit, že to jsou právě vlivy tamního folklóru, které se mísí s inteligentním napopovatělým jazzem. Z jejího autorského pera pochází i textová složka celé záležitosti. Sólové výstupy klávesáka a kytaristy pak podtrhují absolutní pohodu nahrávky. Inteligentnější jazz-pop s prvky world music by našinec v domácích luzích jen těžko pohledal. Ostatně výrazně procítěnou muziku jen podtrhují basové linky a povedený groove baskytaristky Evy. Marně lovím v paměti jazzovou formaci se dvěma ženskými elementy.
Čtrnáctka songů je vesměs vzácně vyrovnaná a instrumentálně velmi pěkně promyšlená. Nikdo se nesnaží vybočovat a žádná bezbřehá onanie se nekoná, tady se hraje pro kapelu a ne pro vlastní ego. Je to děláno rozumem a srdcem, jinak by emotivní výpovědi nemohly tak intenzivně vyznít. V „I Am Sorry“ jsem zpěvačce odpustil již po prvním poslechu, ale přesto jsem byl vždy rád, že se tak srdceryvně omlouvala znovu a znovu při každém poslechu. Zároveň jsem se neustále zaposlouchával abych zaslechl, jak „Flowers Are Singing“. A co mi nezazpívaly květiny, to mi jistě řeklo slunce v „Sun Told Me“. Každý song mi říkal něco zajímavého, něčím dokázal upoutat. A v žádném případě nešlo o hudebnické výkony. Bylo to celkové hudební souznění.
Friedrich Nietzsche nazval jedno svoje dílo „Lidské, příliš lidské“, stejně by se mohla jmenovat i tahle deska. Je osobní, přístupná všem a zároveň neskutečně procítěná a intimní. Žádný nabubřelý jazzový kolos plný postupů nestravitelných pro běžného posluchače. Pečlivě udělaná zábava je navíc zabalená do slušivého bookletu, kde je název odvozen od slova kniha zcela oprávněně. Velmi pěkné, zvlášť když uvážím, že podobnou libůstku jsem potkal obvykle u výběrovek světových superhvězd. Druhé placce Duende chybí jen málo k dokonalosti, ale někde v tom málu je onen klíčový bod zlomu, který odlišuje naprosté klasiky žánru od těch dalších skvělých hudebníků…